"Teď si představ, že ti to kafe spadne na zem. "

"Tak to bych nepřežila. "

"Já bych to asi začala zoufale lízat ze země."

"Já bych se rozbrečela."

"A teď si představ, že se to stane oběma."

Tak a teď si zacestujeme (pro mě) zpět do Itálie. Jelikož nemám moc co vyprávět, milovníci písmenek budou zklamáni. Bude to hlavně o fotografiích. O tom, co se mi podařilo zachytit. A taky o tom, jak nemotoristická země jsme.

...byl bombový atentát v Madridu?

Já sice byla v lázních, pěkně v klídku, ale zbytek mojí rodiny byl na Djerbě a zrovna se vraceli domů=8 hodin zpoždění, na letišti ochranka se samopaly.

...se událo něco podobného, tentokrát v Londýnském metru?

Měla to být poklidná cesta z Kréty, místo toho devět hodin zpoždění a nekonečná kontrola.

...spadlo letadlo v Madridu?

Byla jsem poblíž, sice odříznuta trochou vody, ale bylo to nějak moc blízko. Koukat na španělskou televizi a vidět ty obrázky den před odletem.. Možná očekáváte nějaké megální zpoždění, ale bylo jen půlhodinové. Zato ta cesta jako by trvala věčnost. Poprvé jsem v letadle měla pocit nejistoty. A že už jsem se "párkrát" proletěla...

Tak to zkusíme znovu. Jak uhodla nightmare - byla jsem v Bulharsku, měla jsem se dobře a byla sranda. Co víc říct? Něco by se našlo a pokud zase neudělám nějakou blbost, tak si to možná i přečtete.

Jelo se v početném složení. Rodiče + děti + SAduska. Krásná představa. Starat se jen sama o sebe a smát se ostatním. Škodolibost je opravdu na místě.