...ale jinak dobrá akcička

2. únor 2008 | 19.04 |

Motorkáře považuju za největší osobosti. Ne, že by to byla novinka, jen si uvědomuju, co všechno překonávají. Je to nebezpečí. Nebezpečí, který si "normální smrtelník" sotva uvědomí. No nic, jen tak blázním po tom, co se stalo.

Těšila jsem se na tento den. Sice jsem tam byla tak nějak "sama", ani jsme nepřijeli na motorce a netrávili jsme tam celý den. Ale i to, že jsem mohla být na Motocross show, kde se měli ukázat i slavní freestyle motokrosaři Petr Kuchař a Aleš Lieman. Na Petra Kuchaře, kterého si pamatuji jako uvaděče freestyle motocrossu v Sazka areně, jsem se těšila. konečně uvidím toho skvělého člověka v akci. A to jsem netušila, jak to všechno skončí. No ale to horší si necháme nakonec.

Podle programu se mělo "skákat" ve 12.45 a 17.00. Jelikož jsem se přizpůsobila odvozu, musela jsem si vybrat tu pozdější variantu, tedy pátou hodinu. Po čtvrté jsme vyjeli vstříc skvělému zážitku s nabitým foťákem.

Už před vesničkou jsme narazili na pár zaparkovaných aut, která se začala s nabitými metry množit. Poté, co už jsme uslyšeli řev motorů, jsme radši zaparkovali v nejbližším možném místě. Tolik aut asi ještě tato vesnička neviděla.

I když jsem kolem tolikrát jela, stejně jsem netušila, jak to tam bude vypadat. Nakonec mě ta velikost překvapila. na jednom prostoru, zvaným dokopec (skopec, jak chcete), byla klikatá dráha, která pokračovala ještě na rovince, kde se i vyskytovalo depo. Tedy, pokud se to tak dá nazvat. Uprostřed už byl připraven skokánek pro hlavní aktéry dne a pak také nějaký ten stánek s občerstvením a skákací hrad pro netrpělivé děti.

Když jsme přijeli, zbývala necelá půlhodina do konce rozjetého závodu motokrosařů. Uchýlila jsem se k jedné zatáčce, zuřivě fotila a přímo fetovala vůni benzínu. Mr. Kuchař tomu odborně říká "motoorgasmus". Další zastávka bylo místo před vyvýšeninou, kde ti méně odvážnější zpomalili, ty ostatní naopak zrychlili, což je přivedlo ke skoku. Naštěstí tu byl ten motorozum, a tak to všichni ustáli. Tedy v době, kdy jsem tam byla.

Ke konci se vedle mě usadil jeden z účastníků a závod sledoval sedící na své KTM. Od té doby jsem nemohla závod sledovat v klidu.

Následuje to slíbené, kvůli čemu se to všechno konalo. Původní plán byl zaujmout přední místa dříve, než se všichni nadšenci nahrnou směrem k hlavnímu dějišti. Když jsem ale zahlédla Kuchtu, který míří ke své krásné Kawasaki, nechala jsem plán plánem a nahrnula jsem se co nejblíže k němu. Stála jsem dva metry od něj a dokonce se na mě podíval! Konec mého pubertálního výlevu...

Počkala jsem tedy, až nastartuje a pak napravit můj překažený plán. Volné místo vepředu už samozřejmě nebylo, tak jsem si vlezla za malé dítě, přes které jsem dostatečně viděla.

Kluci tedy nastoupili a začali si zahřívat motorky a mě pěkně šimralo v břiše, ještě víc, než při prvním rande:o)

A bylo to tady. První výskok do vzduchu v podání Aleše, jen bez ničeho, na zahřátí. Poté měl přijít na řadu Kuchta. Říkala jsem si, že to bude také jen výskok, ale on si napoprvé střihnul backflip. Lidé jásali, dav houstnul. A já byla na pokraji blaha. Následovaly další skoky, které ani sama neumím pojmenovat, ale vím, že mě to nenechá chladnou.

Místní pořadatelé měli k dispozici ještě jednu speciální věc, a to přímou komunikaci jezdce s okolím. To znamená, že měli mikrofon, kterým mluvili do repráků. Skvělá věc, někdy ale právě naopak. To využil Kuchta a zeptal se, co má skočit. Všichni zakřičeli jednohlasně "salto!". To salto, které už tolikrát skočil. Ani teď se ale nebyl ten potlesk o nic slabší. Právě naopak.

Víc už říct nemůžu. Ač měla akce trvat hodinu a půl, není co víc říct. Proč? My jsme si neužili ani tu půhodinu. Akci totiž čekala nepříjemná tečka, a to Kuchtův pád. Ano, už si tolikrát "rozbil hubu" a toto mu vyneslo další pád do sbírky. Přímo před mýma očima. Ten pohled byl hrozivý. Nikomu nepřeju, aby byl tohoto svědkem. Teď se ukázala ta komunikační novinka jako hrozná věc. Slyšet hlasitý výkřik a poté rychlé bolestné dýchání není zrovna nic příjemného. Bolest v přímém přenosu. Za pár okamžiků se do toho vložila sanitka a můj oblíbenec mizí v dáli. Lidé tleskají a pískají. Zní to ale jinak. Je zde cítit podpora a zároveň lítost. I otrávené manželky to zasáhlo.

Takto celá akce končila. I když to mělo ještě pokračovat, lidé se odebrali domů. Zklamaní, zničení. A já? Snažím se vyvolat ty krásné vzpomínky a uvědomit si, jak jsem byla blízko mému idolu, než bolestně zakřičel.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře