Neděle

25. červenec 2008 | 14.10 |

Už se nemusí tak vstávat a navíc zhruba vím, co mě čeká a co potřebuju ještě splnit. Se zalepenýma očima tedy vstanu, sbalím naši skromnou tašku a vyráží se. Je to jen hodinka cesty, která uteče vcelku rychle. Za námi jedou dva motorkáři a tak se bavím pohledem na ně. Nikdy bych nevěřila, jak tohle může být uklidňující. V rádiu posloucháme tu nepříznivou předpověď. Hlásí velký déšť, což se mi moc nelíbí. Ale zase by byly zajímavější závody. Mám déšť ráda, ale v paddocku se chci procházet v suchu a teple. Kouknu na oblohu a ta mi fandí. Hned je to ráno lepší.

Po warm upu jdu na mé oblíbené místo – ke kamionu Ducati. Zamilovala jsem si tu atmosféru, kdy fanoušci číhají před kamionem, aby viděli svého oblíbence. Ten se jen na pět sekund mihne kolem a všichni jsou u vytržení z toho, že viděli svého hrdinu. U Ducati mám navíc ty oblíbence tři. Vidím, jak nenápadně prochází Michel, po chvíli vyjde Canepa, který se ale zastaví na pokec se třemi ulítlími fanoušky. Usměje se a vypaří se. Bezva, toho jsem viděla deset sekund. Dav se ale nerozchází a čeká na toho nejdůležitějšího. Pár lidí to už vzdává, ale je tu takových nadšenců – včetně mě, že tvoříme početnou skupinu maniaků. V tom davu stále nervózně přešlapuje nějaký člen týmu, podle mě asi manažer, nebo tak něco. Když se ho někdo zeptá, kde je Bayliss, on odpoví: "To nikdo neví.." a lidi se najednou rozchází. Jako by tuhle situaci znali.
Taťka už to vzdal, když viděl, jak se hrnu k ducaťákům a poslušně na mě čeká v salonku – u piva a jídla. Něco malého zakousnu a sleduju poslední kola Superstocků. Před námi je nedělní pitwalk.
Tentokrát je vpuštění k boxům o něčem jiném – právě skončil již zmíněný závod, a tak je tu možnost pogratulovat těm nejlepším. A také se vše chýlí k hlavnímu závodu SBK. To znamená, že předzávodní přípravy budu mít přímo před očima. Poté, co se nabažím motorek na koberečku, zabíhám směrem k šílenýmu Maxovi – toho jsme minule nestihli. K našemu velkému zklamání tam je hozeno pár nepodepsaných plakátů. Když už není nikdo na podpis, vracím se hned na začátek – k Ducati. Už pro mě není překvapením, že nikoho nenajdu, ale přece jenom je doba, kdy jezdci chodí do boxů a připravují se na závod. Vedle mám výhled na Yamahu – Corser si opět sednul na židli a je přístupný pro fanoušky.

Celý usměvavý takhle před závodem. Neuvěřitelné.

Já ale stále stojí před červeno-bílou garáží a koukám na usilovnou práci mechaniků. Dveře se otevírají a na scénu přichází kouzelník Mich. Sedne si na svou židli a nás ubohých fanoušků si sotva všimne. Teda vlastně já jediný ubohý fanoušek tam stojím a zírám na něj. Je tak blízko. Kolem mě všichni zmateně pobíhají, aby za tak krátkou dobu všechno stihli obhlédnout. Já jsem v tom davu zaseklá na místě a nemůžu se odlepit. Po chvíli přichází divočák Canepa. Popřeje Michelovi hodně štěstí do závodu a sedne si na své místo nedaleko od něj. Další na řadu musí přijít Bayliss. Vidím jen šéfa týmu pobíhajícího všude možně a nakonec jde k těm klukům italským. U každého se na chvilku zastaví a otcovsky ho obejme. Působí na mě ta jejich rodinná atmosféra a všímám si, že se usmívám (mám takový pocit, že si toho Michel všimnul taky, jinak by na mě tak nezíralJ).
Asi za pět minut nás budou vyhánět pryč a já se smiřuju s tím, že Troye neuvidím. Na jeho místě na něj čeká manželka a připravuje mu tam věci. Asi to má vypočítaný a nechce být svědkem té všudypřítomné honby za jeho osobou. Zklamaně odcházím, naposled se podívám po místě, kam už pěkně dlouho nevkročím (pokud ještě někdy), naposled se usměju na druhého Troye, ten na nás mávne a jde na své místo. Je chvilka před závodem, a tak se jdem uklidit do pohodlí salonku. Po všech těch uváhách, kde se dá sledovat závod si říkám, že chci být někde v prostorách paddocku, abych mohla zaběhnout na tiskovku. Na terase by se sice lépe poslouchalo burácení motorů, ale není tam obrazovka, věc pro závod docela zásadní. V salonku jsou jak televizní záběry, tak live timing.
Pojem televizní záběry neznamená normální vysílání na eurosportu, kdy jsme rádi, že zaberou start závodu. Tady to začíná už půl hodinu před závodem. Vychutnávám si záběry, které se jentak nevidí. Vítěz předchozího závodu superstocků vchází do garáže Ducati a jde Michelovi s Niccolem, kamarádsky si podají ruce a následují vzájemné gratulace. Později se režie věnuje jednotlivým jezdcům. Bayliss konečně přílítne do boxů a na poslední chvíli se připravuje. Zaběr na něj se přeruší a kamera opět zamíří na Michela. Ten si na sebe sehnal růžové blikající sluneční brýle, netuším od koho. S tímto "zjevem" se nepřekonatelně tlemí do kamery. I tak to může vypadat.
Spokojeně koukám na závod, až na ten komentář ála čt2, je to všechno perfekt. Výhled máme i na první zatáčku, kde se stále něco děje. Místnost sdílíme spíše s Němci, jinak se zde pár českých fanoušků vyskytne. Nikdo ale není takový blázen jako já. Jsou tu buď nějací, kteří někde lístek zázrakem dostali a jediný, co znají, je MotoGP a to jen povrchně. Vůbec nemají tušení o jezdcích – kdo je to ten bajlís?
Po skončení závodu běžím pryč – kam asi? Ještě, že je paddock klub vybavený televizí a můžu si prohlédnout stupně vítězů. Michel dostal na poslední chvíli Maxovo třetí místo a Troy na něj zezhora jen nevěřícně zírá. Nastává velká pauza, přichází již zmíněný manažer Ducati a sedá si na místo vyhrazené pro tisk. Uvaděč netrpělivě kouká na hodinky a přijde k tomu chlápkovi a něco si s ním domlouvá. Ten dostane mikrofon a stoupne si na pódium. Začne k nám promlouvat: "Zdravím všechny! Jsem rád, že jste sem dorazili v takovém počtu. My, a tím nemyslím jen tým Ducati, ale celé Superbiky, jsme jedna velká rodina. Není to jako v MotoGP, kde jsou vztahy poněkud rezervované. Náš šampionát je sice menší, ale zato máte větší příležitost setkat se s jezdci a vidět je na vlastní oči tak blízko. Díky, že jste přišli!" Následuje velký potlesk, davy šílí. Ohlédnu se za sebe a je tu vážně početné publikum. Já jsem díky včasnému příchodu v první řadě. Nervozita stoupá, vidím přípravy a za chvilku jsou jezdci tady...
Postupně přicházejí tři nejlepší a já zahlednu důvod jejich pozdního příchodu – zatímco Fabrizio s Corserem jsou poslušně v kombinéze, Bayliss si přijde v civilním! I když na sponzory ale zas tak nezanevřel – alespoň si vzal týmové tričko. Vypadá více uvolněný, ale stále ten jeho hluboký pohled tam je. Po rozhovorech fanoušci zběsile volají na vítěze a žadoní o podpis. Ten nakonec obrátí směr a jde směrem k nim. Škoda, že to je na druhé straně, než jsem já. Stále se nacházím na výhodné pozici a probít se směrem k němu není takový problém. Lidé postupně odchází a já jsem blíž a blíž až se octnu přímo pod ním. Nechám si podepsat tričko a ještě chvilku k němu vzhlížím. Vídím nad sebou svého hrdinu. Tak blízko. Pokud jsem umírala z jeho očí, teď naživo mě přímo hypnotizují. Po chvíli k němu přiběhne reportérka z italské televize a Troy na ní spustí italsky. Už vím, proč se s ním Michel tolik baví...
Po té euforii následuje závod supersportů. Normálně bych se dívala, když už je ta příležitost, ale přece jenom je mezi závody – asi největší šance někoho potkat. A tak se procházíme po obrovském areálu padocku. Vzadu za garážemi jsou jídelny jednotlivých týmů. Takové ohromné stany a uvnitř se mísí různé lahodné chutě. Mechanici a ostatní členové mají trochu toho času na oddych a hlavně se pořádně nadlábnout. V jídelně Ducati vidím Kim s malý Olliem. Roztomilý chlapeček, Troyova tajná naděje.
Cesta vede dál, ke garážím slabších superstockových týmů a cestou potkáváme Hagu, Biaggiho a nějakého Itala z evropského šampionátu. Všichni letmo projedou na skútrech. Pohledem míříme k jejich cíli a poté nám to dojde – v té nejvzdálenější části mají jezdci své motorhomy. Ty jsou schované za plotem a je to přísně střežené místo, kam nemůžeme. A tak nahlédnem jen přes plot a necháváme se unášet luxusem, který číší z těchto pojízdných domků. Poznávám jen Regisův karavan, suší si tam totiž kombinézu, Sofuoglův s Tureckou vlajkou a Neukirchnerův, který sídlí trochu izolován od ostatních a zdobí jej dvě ohromné vlajky.
Mysleli jsme si, že ty dvě hodiny nebudem mít co dělat, ale po té procházce a zakoupení dalších fanouškovských předmětů, se vše chýlí k začátku dalšího závodu. V hlavě mám dvě myšlenky – aby Kuba aspoň dojel do cíle závodu a aby Michel byl opět na bedně, protože potřebuji ještě jeho podpis. Čepici bych si chtěla chytnout Baylissticovu, ale když bude někoho jiného nevadí. Po prvním závodě je neházeli a schovali si je na velký závěr.
Druhý závod je o dost dramatičtější. To, že si Bayliss z ostatních vystřelí neznamená nudu, za ním to pěkně vře. Michel se po slibném začátku opět propadá, jak je u něj zvykem. To samé se děje u Kuby, který je v jednu chvíli až na 16. místě! Držím palce aspoň na dojezd do cíle, podle live timingu tentokrát na špičku nemá. Co mě udiví, i když už by nemělo, je Michelův náhlý postup vpřed. I podruhé zdolá na poslední chvíli Maxe a to způsobem, při kterém nedokážu udržet emoce v klidové, finské poloze. A tak po dojetí poslední zatáčky, kdy vidím Troye na zadním, se jdu odklidit na mé oblíbené místo. Žaludek se mi pohupuje někde v krku a je to asi ten největší okamžik celého víkendu. Přijde Troy, Michel a Max. Poslední příležitost, jak všechno dohnat. Zároveň je ve mně smutek z toho, že to opět uteče a bude po všem. Teď jsem tady a ten okamžik se nezapomíná.
Tentokrát jdu přesně na opačnou stranu. Stojí tam dva fanoušci s docela velký odstupem od sebe, ale ne tak velkým, abych se tam mohla vtěsnat. A tak celou tu čekací dobu dělám manévry a postupně je od sebe dostanu s výsledkem uctivějšího rozestupu. Čekání není tak dlouhé a chvíli po ceremonii přichází všichni, tentokrát nikdo si neudělal přestávku na převlečení. Michel ale mezi nás nevstoupí sám, vede za ruku malého synka. Posadí ho na klín a prcek jen zmateně kouká kolem sebe. Troy už tentokrát nikam nezírá, ale rozdává úsměvy na každou stranu. Po tom doublu by už mohl.
Rozhovor končí, davy šílí. Max je totiž konečně přítomen, a tak jsou přítomni a jeho fanoušci. Ve vzduchu vlají dvě vlajky s trojkou. Max se usmívá, ale po skončení tiskovky bere do zaječích a tiše se vytratí. Na Michela ani zavolat nestihnu, má teď na starosti svého potomka. Zbývá tu velký Troy, který – světe div se – se sám nabídne, že nám něco málo podepíše. Přichází přímo přede mě a já hypnotizuju jeho čepici. Tu pravou propocenou vyhodil divákům na stupních vítězů, ale hned dostal novou. Nechávám si podepsat časopis a stojím dál na místě. Popadnu všechnu kuráž a promluvím na něj, dokud je blízko: "Troy, can I have your hat?" Podívá se na mě a na odpověď dlouho nemusím čekat, řekne pouhé "yes," sundá si brýle a přiblíží se ke mně na znamení, že je jen moje. Popadnu klenot a slušně poděkuju. Hlasem mě neznámým, ale snažím se být v klidu. On ale hned pozná opak, zasměje se a následuje zdvořilé "You´re welcome."
Bůh existuje. A promluvil na mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Neděle nightmare 25. 07. 2008 - 21:01
RE: Neděle sadu 26. 07. 2008 - 00:40
RE(2x): Neděle nightmare 26. 07. 2008 - 00:48
RE: Neděle sadu 26. 07. 2008 - 00:57
RE: Neděle phoenicks 26. 07. 2008 - 14:48
RE: Neděle vercza 02. 11. 2008 - 13:37
RE: Neděle sadu 02. 11. 2008 - 21:00