Sobota

23. červenec 2008 | 01.02 |

Rozhodla jsem se podrobně sepsat všechny mé zážitky. Bylo toho hodně, a tak to rozděluji - oba dny byly krásné a plné událostí a nechci nic vynechat. Proto poku se vám nechce takové sáhodlouhé vyprávění číst, chápu. Od toho jsou tam přece obrázky ;-)

A je to tady! Po tom neklidném spánku vstávám v pět a chodím po pokoji. Všechno hezké mě čeká, tak si užívám chvíli. Za půl hodiny bych měla vstávat. A já místo toho všeho blázním po pokoji jak malá.
Za tu hodinu se uklidním a vyjíždí se. Čekají nás tři hodiny nekonečné cesty. Hlavně pro mě. Nedokážu myslet na nic jiného. Je to tak blízko s stejně nevím, co mě čeká.
Hodinová ručička se blíží k devítce a my se nacházíme v blízkosti okruhu. Ještě tu pro nás je velký úkol – najít akreditační centrum. Tam si máme vyměnit lístky za VIP poukázky. Podle plánku by to nemělo být nic těžkého. Je to naše čtvrtá cesta do Brna a tak si znalecky myslíme, že to zvládnem. Je to ale větší dřina, než jsme si mysleli. Pěkně si objedem okruh, aniž bychom o tom věděli. Tedy, když už jedeme opravdu dlouho a všímám si krás Brněnské přehrady..ano...začíná to být divné.

Na okruh proto dorazíme se značným zpožděním. Je polovina tréninku Supersportů, a tak máme šanci obhlédnout okolí ještě než začne samotný trénink Superbiků. Okolí kolem Padocku je nám známé, a tak jen matně projdeme zdejší stánky. První věc, která mě ohromí, je Baylissticův model jeho krásné Ducati. Dále mě upotá stánek s novou módní kolekcí Kubajze. Všechno má na sobě sršňáka a pěkně se to leskne. Další stánky jsou hlavně věnované továrním týmům a já marně hledám triko, kde by byl hlavně Bayliss. Vidím totiž jen týmová oblečení Ducati, ale já prostě chci patřit k jezdci. S hledáním nápisu Fabrizio to je složitější. Nakonec se přece jenom najde bílé tričko s klokánkem. Aspoň je tam místo na podpis...

Vkročíme do padocku, na svatou půdu a já nevím, kam s očima dřív. Je to tak velký, ohromný a musím si dát pozor, koho potkám. První zastávka je v paddock klubu, což je pěkně nabušený stánek, kde jsou vystaveny motorky a pár simulátorů jízdy na superbiku. Nejvíce mě zaujme pódium, kde se nachází barové židle, na nich ručníky a mikrofony. Je to stejné jako místo, které už jsem viděla na videu s rozhovory s jezdci. Pokud tohle je skutečnost, tak je velice pěkná.
Procházíme dál, kolem menších garáží, kde jsou týmy supersportů ze středu pole. Akorát přijíždí Vesa Kallio a promlouvá s mechaniky.

Nemám odvahu se přiblížit, jen se zastavím a zírám. Nevidím podobost s Mikou, ale je to Fin a to je důležitý. O kousek dál se nachází oranžový stánek Miloše Číháka. Hned vedle Číhovo ubytování v podobě starého historického autobusu, vybarveného týmovými barvami. Kouzelné.

Čas se nám krátí a my si jdem okusit pocit VIP. Nejdříve zamíříme na VIP terasu, potom o patro níže do salonku. Místní obsluha je překvapena, nečekala, že někdo dorazí ještě v době, kdy je daleko před obědem. A tak jsme sami v klimatizované nóbl místnosti a koukáme přes sklo přímo před garáž šílenýho Maxe.
Cestou dolů spatřím povědomou osobu a když promluví, je mi jasné, že to musí být Lukáš Pešek. Jsem tak zaražena, že nejsem schopna činu. A tak si jen vychutnávám pocit, že jsem potkala někoho slavného. Poté ho uvidím jen na skútru, což pro mě není vhodná příležitost k fotce. Smůla no.
Prvního superbikera, kterého potkám, jen Kagayama. Zrovna přechází do boxů zahalen fanoušky. Jdu dál a můj cíl je kamion č.1 – Xerox Ducati a hned vedle ten Smržákův. Chumel lidí stojí před červeným kamionem a čekají na Baylisse. Všichni mají připravené foťáky, nebo něco, co by mohlo být poctěno jeho podpisem. Počkám si s nimi, jen tak s foťákem v ruce. Teď toužím jen vidět na vlastní oči mistra mistrů. Otevírají se dveře, vychází mechanik a hned za ním Troy. Jen se pozastaví a udiví se nad tou hromadou fanoušků. Přeběhne rychle do garáže, bez jediného zastavení. A je to tu. Viděla jsem Baylisstica. Asi pět sekund.
Spěchám zpět do paddock klubu, kde má být autogramiáda Kuby a Matěje Srmžových. Jsem tam docela včas, a tak nebudu zapojena do pozdějších strkanic. Nejdříve přijde na scénu Mates s pěkným plakátem, a tak si ho ukradnu a zároveň si nechám podepsat časopis, kde jsou zobrazeni oba bratři. Ať jsou hezky na jednom. Po chvíli přichází Kuba, který se dočká větších ovací. Přece jenom, je o poznání výše a navíc ve mně tkví ta představa nedělního pódia. Uvědomuju si, že už formu v trénincích na jiných tratích předvedl a pak závod byl podstatně horší. Stejně na něj vyrukuju s otázkou, zdalipak ta bedna bude. On jen pokrčí rameny, chápu, že nemůže nic slíbit. Popřála jsem mu hodně štěstí a vydala se směrem k uličce zaslíbené, která se bude na půl hodinky otevírat.
Vkročím do pit-walk a spatřuji tu krásu, kterou jsem obdivovala jen v televizi. Stoupám na stupně vítězů, držím Baylissticovu ceduli a nakonec jdu k jednotlivým garážím týmů. Každý tým má vystaven svůj plakát a jen málokde je i jezdec a vzorně podepisuje. Jako prvního vidím Troye Corsera. Přinesl si na židli a rozdává úsměvy. Jako jinak, když jsou vedle něj hostesty s deštníčky. Největší zpestření mu asi způsobila jedna paní, která chtěla napsat věnování "Zbyškovi". Nejdřív se Troy začal hádat, jestli napsat "to", nebo "for" a pak řešil Zbyška. Asi třikrát to zkazil, zmuchlal plákát, zahodil někam za sebe a začal znovu. Pěkná podívaná.

Pokračuje se dále a už podruhé vidím Čekína s úsměvem na tváři. Na rozdíl od Troye stojí a tak využiju příležitosti na společné foto. Neskutečně sympatický člověk. V boxech Hondy je asi nejvíce jezdců. Na rozdíl od Ducati, kde byla sláva, když aspoň hodili pár plakátů do placu.
Poslední zastávka je Regis. Další sympaťák do sbírky. Vyloudím od něj dva plakáty, jeden s věnováním pro Kate, naštěstí jsem zabránila, aby to napsal se dvěma t. A to je vše, než jsem stihla jít dál, vyhnali nás zase zpět za garáže. Odcházím s pocitem, že mám tři nové favority.
Je odpoledne a po vydatném VIP obědě se jdeme podívat na céčko, zrovna se vyjasnilo a tak to tam na nás aspoň hezky pálí. Musím uznat, že pohled do zatáčky je pěkný, ale přece jenom ta symfonie na cílové rovince je nepřekonatelná. Na superpole chceme dorazit do salónku. Sice tam není tolik slyšet to burácení motorů, ale problém terasy je, že tam není obrazovka. A já chci být blízko paddock klubu, abych mohla hned po skončení zaběhnout na místo a doufat, že jezdci opravdu dorazí.
Z pohodlí křesel tedy napjatě sledujeme superpole. Televize nám poskytují jak nepřetržité záběry jezdců, tak livetiming, což se mi líbí. Zjišťuji, že najednou fandím všem, a tak to není to pravé napětí, ale stejně si to náramně užívám. V první řadě jsou nakonec všichni mí oblíbenci – to znamená, že mám možnost je vidět, pokud to dopadne. Pak jsem také zklamaná, že tam není Kuba, ale i druhá řada mezi takovou konkurencí je úspěch.
Běžím tedy k pódiu a tam pár lidí, ne tolik, aby mi to zabránilo obsadit hned první řadu. Po nekonečném čekání přichází organizátoři a pilují poslední úpravy. Uvaděč přivítá jezdce,kteří budou startovat z první řady a já jsem na pokraji omdlení. Michel Fabrizio, Troy Corser, Max Biaggi, Troy Bayliss. Nikdy bych neřekla, že budu tak blízko. V první řadě je ještě lepší fanoušek – blázní na každé vyslovení Baylissticova jména a pomalu mu docházejí hlasivky. Nejrozzářenější je tam Michel, Bayliss naopak kouká do dálky a sotva projeví nějakou radost. Protiva jeden, říkám si. Nakonec Fabrizio hodí do davu čepici, po chvíli to zopakuje Corser, samozřejmě vše letí mimo mě. A tak křičím na Baylisse jak šílená a on přijde k již zmíněnému fandovi a elegantně mu tu svou podá. V té chvíli vidím snad poprvé, jak se pořádně usměje. Dávám si závazek, že zítra musím čepici získat.
A to je konec dne. Teda toho motorkářského. Máme ještě naplánovanou cestu za bydlištěm mých praprarodičů, které jsem nikdy neměla možnost vidět. Potom dáváme kytku na hrob a hledáme ubytování. Nic zajímavého, kromě dlouhého spánku, nás už ten den nepotkalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Sobota nightmare 23. 07. 2008 - 10:12