Mikko a provezl redaktora Esquire

16. červenec 2008 | 23.35 |

Na jednu věc si při jízdě ve WRC na místě spolujezdce nezvyknete. A to na ten velmi zvláštní pocit, kdy se pevně upoutaný v mnohabodových pásech řítítev autě řízeném někým, koho vám představili před několika málo minutami, vstříc nějakému nepříjemně vypadajícímu stromu. Může vedle vás sedět kdokoli, ale stejně strom je strom.
Já navíc vedle sebe měl velmi klidného a uvolněného Mikka Hirvonena, třetího jezdce v pořadí letošního seriálu WRC a velmi pravděpodobně budoucí jezdecké jedničky Fordu. Celá akce probíhala následovně: Jsme na šotolinovém rallye okruhu, který je součástí areálu kolem okruhu v Silverstonu. Právě ttady rozbalil rallye tým Fordu svůj stan. A to doslova, protože celé zázemí týmu na jednotlivých podnicích tvoří přívěsy a stany. Mezi nimi pobíhá tým mechaniků, což je případ sám pro sebe. Několik perfektně vycvičených mladých kluků, jejichž platy nejsou největší, ale oddanost pro práci je neuvěřitelná. (...) A tihle kluci mají za úkol především to, aby auto bylo kdykoli a za všech okolností v pořádku. Což tady znamená prohlédnout po každých několika kolech všechny možné detaily na autě, zkontrolovat pneumatiky a podobně. A také auto umýt. Není to v tomhle počasí zrovna příjemná práce, ale když jsem se s nimi bavil během jedné ze servisních přestávek, bylo evidentní, že by tohle špatně placené válení se v blátě nevyměnili za nic jiného. Ostatně ne vždycky máte možnost dělat na nejlepším rallye speciálu na světě.
V tuhle chvíli má jízdu vyhrazenou TV parta z německé RTL, což znamená, že dorazil v Čechách poměrně v Čechách mocně nenáviděný Armin Schwarz. Většina Čechů sledujících rallye ho nenávidí jednak proto, že se podle mnohých podepsal na pádu motorsportu Škody, a jednak proto, že je poměrně arogantně vystupující Němec. Což je samo o sobě dostačující důvod. Armin dostává možnost závodní WRC jako jediný ten den kromě Mikka i řídit. Nevím to jistě, ale klidně bych se vsadil, že většina Čechů si v tuhle chvílu přeje, aby auto otočil před vlastním štábem na střechu a druhý den se ty obrázky objevily na youtube. (...) Mikko mezitím sedí netúčastněně pod stanem, který simuluje občerstvovací stanici, a cucá kafe z kelímku. "Ty potom pojedeš se mnou? Jo, skvělý." Ten člověk vypadá, že má tepovou frekvenci někde kolem dvaceti, je mu všechno jedno a to, co mu jedno není, ho dost baví (pozn. SAdu – Fin? XD). Přitom to pro něj musí být poměrně nudná práce: "Ani ne. Mám to ve smlouvě a koneckonců alespoň můžu dneska jezdit autem, což mě baví daleko víc, než sedět někde na sponzorském obědě." Mikko letos dělal týmovou dvojku Marcusi Grönholmovi, ale poté, co jeho zkušenější kolega ohlásil konec kariéry, bude z Hirvonena podle všeho týmová jednička. "Finální rozhodnutí je na týmu, nikoli na mně, ale myslím, že jsem neměl špatný rok..., tak uvidíme. Smlouvu mám ještě na rok..."
V tu chvíli přicházejí lidé z týmu a já fasuju helmu a zkouším se napasovat do sedačky Hirvonena navigátora Jarma Lehtinena.

Není to jednoduché, ale nebudu zbytečně unavovat detaily, nakonec se to povedlo. První překvapení následuje vzápětí. Vzhledem k tomu, že při konstrukci auta jde o to mít těžiště co nejníž, při svých 175 centimetrech prakticky nevidím ani na cestu. Ale jakože ani trochu. Sedačka spolujezdce je tu snížena ještě o nějakých 10 centimetrů vůči sedačce jezdce, takže závodník po vaší levici vypadá, jako by seděla na schodu nad vámi. Mně končí palubní deska někde ve výšce očí. Připoután do sedadla se Hirvonena interkomem ptám: "Jak tvůj spolujezdec dokáže z tohohle místa sledovat trať? Dyť odtud není vůbec nic vidět. Žádná orientace, žádné brzdné body..." Mikko se jenom usměje: "Většinu věcí si pamatuje a zbytek stejně jede podle instinktu." Aha. Vyjíždíme pomalu na start, Mikko mi ukazuje jednotlivé prvky na středové ovládací konzoli auta a já vzápětí zapomínám, k čemu jsou. Kromě toho posledního, které přepne auto do závodního modu. Auto zavrčí, jako by se zapře a vyrážíme. Mikko jede klidně, v jednu chvíli ale o chlup mine ideální stopu a auto se málem poroučí z dráhy. Snažím se nepanikařit, hlava mi bimbá ze strany na stranu, auto se dostává do přetáčivého smyku a šine se směrem na les, než ho na první pohled velmi snadno dostane Mikko pod kontrolu. "Dobrý?" ptá se mě, jako kdyby mi bylo pět a byl jsem s tátou poprvé na horské dráze. "Jasně," snažím se říct zpod bimbající helmy. Až velmi rychle je konec. Parta mechaniků mě vyprostí ze sedadla a pak během několika krátkých minut dokáže celé provizorní depo sbalit. Za chvíli je konec. Mikko se bleskově převléká a mizí za volantem svého Focusu ST kdesi v dáli. Mechanici mají všechno sbalené a dávají si cigáro. A já nasedám do auta směr letiště. Jediný, kdo zůstává na místě je Armin Schwarz. Stále lidem od Fordu cosi vypráví. Zdá se, že ho poslouchají dost nepřítomně.

LUDĚK STANĚK, časopis Esquire leden 2008

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře